Lucemburkové

Král Albrecht I. zabral Čechy jako říšský majetek. Jeho syn Rudolf, kterého české stavy zvolily králem, zemřel již roku 1307 bez potomků. Po Rudolfově smrti nastoupil nejprve znovu Jindřich Korutanský. Janem Lucemburským začala roku 1310 vláda Lucemburků v Čechách. Pokračovala za Karla IV., Václava IV. a Zikmunda až do roku 1437. Za krále Jana připadlo roku 1322 Chebsko jako zástava české koruně. Ze zástavy již nebylo vyplaceno. Od dvacátých let 14. století uznávalo několik slezských knížat lenní svrchovanost českého krále. To znamenalo, že mu byla jako jeho leníci podřízena.

Polské zřeknutí se nároků roku 1335 a pozdější územní zisky toto postavení upevnily. Celé Slezsko nebylo připojeno najednou roku 1335. Roku 1344 vzniklo pražské arcibiskupství. O dva roky později, roku 1346, padl král Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku.

Karel IV.: busta v pražské katedrále sv. Víta ze 14. století.Petr Parléř; foto: Packare · Wikimedia Commons · CC0

Jeho syn Karel IV. (1346–1378) byl roku 1346 zvolen římským králem a roku 1355 korunován císařem. Jeho vládou začíná zlatý věk Čech. Provedl mnoho reforem, nechal postavit řadu staveb a podporoval umění a vědu. Jeho kancléř Jan ze Středy, biskup litomyšlský a později olomoucký, zemřel roku 1380; rok jeho narození se uvádí různě. Významně se podílel na rozvoji "německého raného humanismu" a prostřednictvím stylu písemností své kanceláře zásadně ovlivnil vývoj novohornoněmčiny.

Karel se ujal vlády ve sporné situaci. Dne 11. července 1346 jej pět kurfiřtů, tedy knížat s právem volit římského krále, zvolilo u Rhensu. Ludvík Bavor přitom ještě vládl. Po smrti otce Jana v bitvě u Kresčaku byl Karel 26. listopadu 1346 korunován v Bonnu. Ludvík zemřel až v říjnu 1347. Karlovo postavení v říši se upevňovalo v dalších letech. Dne 2. září 1347 přijal Karel v Praze českou korunu. Roku 1355 byl v Římě korunován císařem.

Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic mu nasadil zvlášť zhotovenou svatováclavskou korunu. Ta dodnes patří k českým korunovačním klenotům. Karel se narodil 14. května 1316 v Praze jako syn českého krále Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny.

V sedmi letech byl poslán na výchovu do Francie. Následník trůnu se tam naučil číst a psát, což byly mezi tehdejšími panovníky neobvyklé dovednosti. Kromě češtiny, němčiny, francouzštiny a italštiny ovládal také latinu. Patřil tak k nejvzdělanějším lidem své doby. Roku 1333 se sedmnáctiletý Karel vrátil do českých zemí a převzal úkoly při správě země. Roku 1334 získal titul moravského markraběte.

Ve svém životopise Karel vzpomíná, v jakém stavu zemi a dvůr nalezl.

Správa země a šlechta

Jeho otec Jan se věnoval především zahraniční politice a událostem v německé říši. V Praze pobýval jen zřídka. Jeho častá nepřítomnost ztěžovala správu Čech. Karel ve svém životopise líčí království jako zchudlé a neuspořádané. Tímto obrazem zároveň ospravedlňuje vlastní vládu. Podle jeho líčení byl Pražský hrad neobyvatelný a finance i správa potřebovaly reformu. Za dlouhé Janovy nepřítomnosti navíc šlechtici stále posilovali svou moc a podle Karlových vzpomínek vládli jako tyrani.

Karel začal odstraňovat nejhorší nedostatky. Bylo obtížné omezit šlechtu, která si zvykla na panovníkovu nepřítomnost, a obnovit královu autoritu. Se sebevědomou českou šlechtou zápasil dlouhá léta a opakovaně utrpěl porážku. Jeho poslední pokus upevnit postavení panovníka a omezit moc šlechty pomocí návrhu zákoníku Majestas Carolina ztroskotal roku 1355 na odporu šlechticů.

Karel již dříve omezil právo stavů spolurozhodovat při volbě krále. Trůn nyní mohly dědit i lucemburské dcery. Tak chtěl českou korunu dlouhodobě zajistit svému rodu. Roku 1341, když jeho otec Jan zcela oslepl, byl Karel pověřen celou správou českých zemí. Zemský sněm jej navíc oficiálně uznal za následníka trůnu. Již roku 1344, tedy ještě před získáním královské a císařské hodnosti, zaznamenal první velký úspěch.

Praha byla povýšena na arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, který o tři roky později korunoval Karla českým králem. Dne 21. listopadu 1344 byl na Pražském hradě položen základní kámen nové katedrály. Vznikl také nový honosný královský palác.

Praha jako kulturní centrum

Po korunovaci Karla IV. českým králem zažila Praha rozkvět. Stala se významným kulturním a duchovním centrem i jedním z nejdůležitějších panovníkových sídel. Říše neměla stálé hlavní město, které by plnilo správní úlohu jako hlavní město dnešního národního státu. Karel IV. uskutečnil několik stavebních záměrů, které měly výjimečné postavení Prahy zdůraznit. Gotika, rozšířená již dříve, přitom mimořádně vzkvétala. Roku 1348 Karel založil Nové Město pražské a výrazně tím zvětšil rozlohu města.

K pozoruhodným rysům tohoto městského plánu patřily ulice široké až 27 metrů a rozsáhlé tržiště. Současně začala stavba hradu Karlštejna, vzdáleného od Prahy den jízdy na koni. Měly zde být uloženy říšské i české korunovační klenoty. Hradní kapli svatého Kříže zdobí vzácné malby a množství polodrahokamů. Roku 1348 byla v Praze založena také jedna z nejstarších univerzit střední Evropy a první na sever od Alp a na východ od Paříže.

Společným jazykem výuky a vědy byla latina. O „německojazyčnou univerzitu“ v dnešním smyslu nešlo.

Stavitelství, říšská politika a dědictví

V červenci 1357 byl položen základní kámen kamenného mostu přes Vltavu. V zahraniční politice se Karel IV. snažil zvětšovat území Českého království pokud možno bez použití zbraní. Obratnou politikou, vyjednáváním a také díky svým čtyřem sňatkům získal hornofalcké Nové Čechy a Dolní Lužici. Roku 1373 se pod českou kontrolu dostalo i Braniborské kurfiřtství. Karel také upevnil postavení Čech v německé říši.

Praha získala jako Karlovo oblíbené sídlo výjimečné postavení. Neznamenalo to však formální povýšení na stálé hlavní město říše. Roku 1356 zdůraznila přední postavení Čech v německé říši Zlatá bula, její nejdůležitější základní zákon. Sepsala pravidla pro právo volit krále i průběh královské volby. Český král měl přednost mezi světskými kurfiřty. Od nich je třeba odlišit kurfiřty duchovní.

Když Karel IV. roku 1378 ve věku 62 let zemřel, zanechal svému následníku Václavovi rozsáhlé království. Na severu sahalo až k Braniborské marce, na západě do Frank a na východě zahrnovalo velkou část Slezska. Reformy správy a financí království posílily. Karlovi IV. se vytýká, že byl sice otcem Čech, ale otčímem říše. České země a Praha za jeho více než třicetileté vlády skutečně vzkvétaly.

Stavby té doby, například Karlův most a mostecké věže, katedrála svatého Víta či Novoměstská radnice, dodnes patří ke klenotům pražské architektury. Svému bratru Janu Jindřichovi Karel udělil v léno Moravské markrabství. Také jeho vláda v letech 1349–1375 bývá označována za zlatý věk Moravy. Roku 1352 markrabě povýšil Olomouc na vrchní soud pro všechna moravská města, v nichž platilo magdeburské právo. Od roku 1356 pracoval na stavbě pražské katedrály stavitel Petr Parléř ze Švábského Gmündu.

Karel získal části Horní Falce a různými smlouvami i dědickými ujednáními upevnil spojení dalších slezských území s českou korunou. Roku 1367 přibyla Dolní Lužice. Roku 1373 koupil Braniborsko od Wittelsbachů na základě smlouvy ve Fürstenwalde.

Jeho syn Václav vládl v letech 1378–1419. Vysoká očekávání, která po vládě jeho otce vznikla, nenaplnil. Roku 1400 jej čtyři rýnští kurfiřti sesadili z hodnosti římského krále. Vytýkali mu, že říši nedostatečně spravuje. Českým králem zůstal. Roku 1393 nechal Václav mučit Jana z Pomuku, generálního vikáře pražského arcibiskupa, a utopit jej ve Vltavě.

Jan Soběslav (také Sobiëslaw či Sobieslaus) Lucemburský z moravské větve rodu, biskup litomyšlský (1380), kandidát na olomoucké biskupství (1387) a patriarcha aquilejský (1387), se narodil v letech 1355–1358. Zemřel 12. 10. 1394 v Udine v italském regionu Furlansko. Původně byl pohřben v tamním kostele Santa Maria di Castello, později do hrobu v zemi v presbytáři dómu za hlavním oltářem, společně s patriarchou Mikulášem Lucemburským († 1358).

J. S. (»Johannem qui cognominatus est Sobieslaw [Jan, který je nazýván Soběslav]«) se narodil patrně roku 1355, nejpozději však roku 1358. Byl druhým synem moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského († 12. 11. 1375), mladšího bratra císaře Karla IV., a jeho druhé manželky Markéty Opavské († počátkem roku 1363). V otcově závěti je uveden jako »filius noster secundogenitus [náš druhorozený syn]«.

Jeho starším bratrem byl moravský markrabě Jošt (Jodok), kterého roku 1410 většina kurfiřtů zvolila římským králem proti jeho bratranci Zikmundovi Lucemburskému. Jan Soběslav se již brzy vydal na církevní dráhu a kolem roku 1370 přijal jáhenské svěcení. Dlouho byl zaměňován se svým nevlastním bratrem Janem z Moravy. Ten zemřel mezi 9. 4. 1380 a 20. 9. 1381. Roku 1368 byl v Římě na přání Karla IV. jmenován proboštem pražského Vyšehradu. Veldtrupův výzkum ukazuje, že šlo o dvě různé osoby.

Dohodou uzavřenou v Praze dne 17. 2. 1377 předal svůj podíl moravského dědictví do Joštovy správy. Jošt mu za to vyplatil náhradu a roku 1380 jej výrazně podpořil při získání litomyšlského biskupského stolce. Když se 12. 2. 1387 uvolnilo olomoucké biskupství, vznikl spor o jeho obsazení. Proti papežskému kandidátovi Mikuláši z Riesenburka († 1397) prosazovali moravští markrabata i král Václav IV. Jana Soběslava.

Urban VI. však své vlastní jmenování nezrušil. Protože si ale nechtěl Václava znepřátelit, jmenoval 27. 11. 1387 Lucemburka patriarchou aquilejským. Stejný úřad zde v letech 1350–1358 zastával již jeho strýc Mikuláš Lucemburský, nemanželský syn českého krále Jana. V září 1388 Jan Soběslav za velkolepých oslav vstoupil do Udine.

Převzetí aquilejského patriarchátu mělo pro moravské a české Lucemburky zvláštní význam, podobně jako dříve pro italskou politiku Karla IV. Omezovali tak habsburské snahy o rozšiřování moci v tomto prostoru. Zároveň upevňovali vazbu církevního panství na říši na okraji benátské »terra ferma [pevnina; zde pevninské državy Benátek]«. V severní Itálii byla Aquileia vedle Tridentu jediným biskupstvím, které do značné míry odpovídalo německým církevním územním knížectvím.

Patriarchát ovládal jediné mocné církevní knížectví v říšské Itálii i dopravní cesty zajišťující spojení s Čechami a Moravou. Spravoval také odvody církevní provincie papežské kurii, tedy ústřední správě církve. Janova činnost v roli markraběte byla kvůli jeho církevním závazkům velmi omezená. Ze světských záležitostí je doložena pouze jediná jeho nedatovaná listina, vydaná pro královské město Ivančice (Eibenschütz).

Jako místo vydání je uveden hrad Rokštejn (Ruckstein) u Jihlavy, který Jan Soběslav získal od svého otce.

Vztahy v moravské větvi Lucemburků nebyly vůbec přátelské. Mezi Joštem a jeho bratry docházelo k prudkým sporům. Jan Soběslav působil svému císařskému strýci starosti značnými dluhy a nepříjemnostmi při jednání s královskými úředníky. Půjčoval si od některých šlechticů peníze a nevracel je, čímž si je znepřátelil. Karel IV. proto musel jeho dluhy sám splácet.

Z listiny vyplývá, že císař zamýšlel ze zřejmě vysokého dluhu Jana Soběslava postupně sám zaplatit dva tisíce kop českých grošů. Kopa znamenala šedesát kusů. Jisté je, že Jan Soběslav doprovodil strýce do Říma, kde pobývali od 19. 10. do 16. 12. 1368. Byl v doprovodu císařského páru při korunovaci Karlovy čtvrté manželky Alžběty Pomořanské na císařovnu dne 1. listopadu 1368.

Dokládají to četné listiny vydané během římské výpravy, v nichž Jan Soběslav vystupuje jako svědek. Před jeho vstupem do duchovního stavu musel Karel IV. kolem roku 1370 plánovat sňatek, který by jej spojil s falckými Wittelsbachy. Jednání se týkala Alžběty (narozené kolem roku 1351, † před rokem 1401), dcery Ruprechta II. Falckého a sestry pozdějšího římského krále Ruprechta III. Ta nakonec zůstala neprovdána.

Dne 8. 10. 1394 přišlo na hrad Soffumbergo několik vyslanců obyvatel Udine. Chtěli patriarchu přesvědčit, aby se do Udine vrátil. Jan Soběslav pozvání přijal. O několik dní později jej však zavraždil sedmnáctiletý Tristano Savorgnano spolu s dalšími furlanskými spiklenci. Stalo se to ráno 12. 10. 1394, když se procházel pod loubím u hradní brány.

Zikmund Lucemburský se narodil 15. února 1368 jako syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Zpočátku neměl příliš dobré vyhlídky na český trůn. Nástupcem Karla IV. se roku 1378 stal Zikmundův starší nevlastní bratr Václav. Po jeho smrti roku 1419 se Zikmund ucházel o nástupnictví. Kvůli husitským válkám však zůstal jeho nárok na český trůn po léta předmětem bojů. Korunovat se nechal již roku 1420, husitské stavy jej ale zpočátku neuznaly.

Teprve roku 1436 dosáhl ctižádostivý Zikmund Lucemburský svého cíle: konečně byl uznán českým králem. Již následujícího roku, 9. prosince 1437, však v jihomoravském Znojmě (Znaim) zemřel ve věku 69 let. Karel IV. se snažil svým dětem zajistit budoucí mocenské postavení. Proto byl Zikmund již jako pětiletý jmenován místodržícím Braniborského kurfiřtství a zasnouben s Marií, dcerou uherského a polského krále Ludvíka I.

Do sňatku však uplynulo ještě dvanáct let, poznamenaných spory o nástupnictví na polském a uherském trůně. Roku 1387 byl Zikmund konečně korunován uherským králem. Jeho cíle však byly širší a směřovaly k říšské politice. Po sporné volbě roku 1410 a smrti soupeře Jošta byl roku 1411 znovu zvolen římským králem. V této funkci zásadně přispěl ke svolání kostnického koncilu roku 1414. Církevní sněm měl ukončit papežské schizma, tedy rozkol, při němž si více papežů současně nárokovalo vedení církve.

Dalším tématem koncilu bylo učení Jana Husa. Ten doufal, že bude moci své názory obhájit před předními představiteli církve.

Kostnický koncil a Jan Hus

Přes ochranný glejt římského krále Zikmunda byl Jan Hus dne 6. července 1415 upálen jako kacíř. Pro Zikmunda skončil koncil úspěchem: ze tří soupeřících papežů byli Jan XXIII. a Benedikt XIII. sesazeni, zatímco Řehoř XII. odstoupil. Roku 1417 byl novým papežem zvolen Martin V. Rozštěpení papežství po téměř čtyřiceti letech skončilo. Přes mocné postavení římského krále a úspěch při ukončení papežského rozkolu není Zikmundův obraz v dějepisectví dodnes příliš příznivý.

Zikmund strávil většinu života mimo Čechy, téměř padesát let byl uherským králem a více než dvacet let také králem římským. Přesto má význam i pro české dějiny. Jeho nevlastní bratr Václav IV. zemřel roku 1419 bezdětný. Zikmund tak měl oprávněné vyhlídky na nástupnictví na českém trůně. Střety s husity však tento plán prozatím překazily.

Jednání s husity o Zikmundově nástupu na trůn ztroskotala již roku 1419.

Vyhlášení basilejských kompaktát v Jihlavě roku 1436. Pozdější vyobrazení z Česko-moravské kroniky z roku 1868. Ilustrace z Česko-moravské kroniky / Kramerius, Národní knihovna České republiky · CC BY-SA 4.0.

Kompaktáta v Jihlavě · 1436

Zikmund poté vyzval ke křížové výpravě proti husitům, které katolická církev odsoudila jako kacíře. Roku 1420 sice vstoupil do Prahy a narychlo se nechal v katedrále svatého Víta na Pražském hradě korunovat českým králem, vzbouřené české stavy jej však neuznaly. Po dvou porážkách od husitských vojsk vedených proslulým vojevůdcem Janem Žižkou se Zikmund načas z Čech stáhl. Svých cílů se ale nevzdal. Na koncilu svolaném roku 1431 do Basileje jednali od roku 1433 také zástupci husitských hnutí.

Jako kompromis mezi katolickou církví a jednotlivými husitskými směry byla přijata basilejská kompaktáta. Přiznávala husitům právo přijímat pod obojí způsobou, tedy chléb i víno. Další otázky byly upraveny s omezeními a vykládány různě. Čtyři pražské artikuly nebyly přijaty beze změn jako celek. S výsledkem basilejského koncilu však nebyla spokojena krajní husitská křídla. Ta se dne 30.

května 1434 střetla s umírněnými skupinami v bitvě u Českého Brodu, nazývané také bitvou u Lipan. Radikálové v ní podlehli. Po téměř dvaceti letech válečných střetů mezi katolíky a husity se tak otevřela cesta k míru v Čechách. V polovině června přijel císař Zikmund se svým zetěm Albrechtem Rakouským do Jihlavy. Dne 5. července 1436 Zikmund na generálním zemském sněmu v Jihlavě uznal dohody o kompaktátech.

České stavy jej za to nyní uznaly novým českým králem. Současně však požadovaly další ústupky. Zikmund musel souhlasit s reformou zemských sněmů. Duchovenstvo na nich již nemělo být zastoupeno, zato nižší šlechta ano. Sněm byl navíc rozdělen na tři kurie, tedy skupiny: panskou, rytířskou a městskou. Tím vznikl základ stavovského systému, který měl v Čechách v následujících dvou stoletích velký význam.

Dne 18. srpna císař Zikmund opustil Jihlavu a přes Čáslav odcestoval do Prahy. Svatováclavskou korunu dal přivézt zpět do Prahy. Zikmundova manželka Barbora byla dne 11. 2. 1437 korunována českou královnou. Císař se však z českého trůnu těšil jen krátce. Při cestě do Uher zemřel 9. prosince 1437 v jihomoravském Znojmě (Znaim), přibližně sedmnáct měsíců po vyhlášení kompaktát v Jihlavě.

Jeho smrtí vymřela mužská linie lucemburského panovnického rodu.