Stavovská vláda

Nástupcem krále a císaře Zikmunda v Českém a Uherském království a později i v hodnosti římského krále se stal jeho zeť Albrecht Rakouský, manžel jeho jediné dcery Alžběty. Jako římský král Albrecht II. vládl v letech 1438–1439. Od roku 1423 držel Moravu jako zástavu a důrazně zde odolával husitským útokům. Za jeho vlády došlo k prvnímu spojení českých a uherských zemí s Rakouskem. Albrecht, korunovaný českým králem roku 1438, zemřel již roku 1439 ve věku 42 let.

Čtyři měsíce po jeho smrti se 22. 2. 1440 v Komárně narodil syn Ladislav Pohrobek. Dne 15. května 1440 byl ve Stoličném Bělehradě korunován svatoštěpánskou korunou uherským králem. Na podzim roku 1451 se páni, rytíři a zástupci měst z Horních a Dolních Rakous spojili v mailberském spolku. Pod vedením Oldřicha z Eyczingu vystoupili proti Fridrichovi, poručníkovi mladého krále, který byl od roku 1452 císařem Fridrichem III. Ladislav Pohrobek měl být propuštěn z poručnictví, stavům však šlo především o vlastní vliv. V září 1452 dosáhly stavy po obléhání císaře Fridricha III. ve Vídeňském Novém Městě vydání Ladislava. Roku 1453 byl korunován českým králem. Zůstával závislý na mocných stavovských skupinách. V Rakousku spoluurčovali politiku Oldřich z Eyczingu a Oldřich Celský. V Uhrách hrála vedle Celského významnou roli rodina Hunyadiů. V Čechách spravoval království od roku 1452 Jiří z Poděbrad. Ladislav zemřel 23. 11. 1457 ve věku pouhých sedmnácti let.

Tím se otevřela cesta Jiřímu z Poděbrad ze šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Narodil se roku 1420 a patřil k utrakvistickému neboli kališnickému hnutí. Od roku 1452 byl zemským správcem v Čechách. Ladislav jej roku 1453 v této funkci potvrdil. Dne 2. 3. 1458 byl zvolen českým králem a uznán císařem Fridrichem III. Na oplátku jej roku 1462 podpořil během obléhání ve vídeňském hradě. Roku 1466 papež uvalil na Jiřího klatbu, tedy jej vyloučil z církve. Od roku 1468 proti němu vedl válku Matyáš Korvín, kterého katolické stavy roku 1469 zvolily českým vzdorokrálem. Jiří si však až do smrti udržel vládu nad velkou částí Čech. Zemřel v Praze 22. 3. 1471. Byl jediným českým králem z domácího panského stavu a nepocházel z vládnoucí dynastie. Do dějin vstoupil jako kacířský či husitský král.

Matyáš Korvín (Mátyás Hunyadi), syn uherského zemského správce Hunyadiho, se narodil 23. 2. 1443 v Kluži. Od roku 1458 byl uherským králem a roku 1469 se nechal zvolit českým vzdorokrálem. Získal vládu nad Moravou, Slezskem a oběma Lužicemi, zatímco v Čechách vládl Jiří a později Vladislav. V několika válkách v letech 1477 a 1482 se Korvín snažil odejmout císaři Fridrichovi III., který rovněž užíval titul uherského krále, Rakousko a Štýrsko. Roku 1485 dobyl Vídeň, nazýval se rakouským vévodou a ve Vídni sídlil až do své smrti 6. 4. 1490. Pokusil se zajistit nástupnictví svému nemanželskému synovi Janu Korvínovi, ale neprosadil je. Pod vlivem své druhé manželky Beatrix Neapolské získal v Itálii mnoho uměleckých děl. Patří k významným raným podporovatelům renesance ve střední Evropě.

Pověst ze sedmihradské obce Petersdorf vypráví, že král Matyáš Korvín v létě často pobýval v Mühlbachu, kde bydlel v dnešním Seiwertově domě. Odtud podnikal výlety do nedalekého Petersdorfu. Obvykle se zastavoval v klášteře svatého Petra. Klášter stál na návrší za vsí, tam, kde jsou dnes trosky starého kostela s ohradními zdmi a hřbitov. Když král jednou opět pobýval v klášteře, chtěl si umýt ruce. Sundal proto z prstu zlatý prsten a položil jej do otevřeného okna. Zatímco si za dveřmi utíral ruce do ručníku, přiletěl k otevřenému oknu havran přilákaný leskem. Uchopil prsten a odletěl s ním do lesa. Na vysokém horském hřebeni tam mezi skalami a kamením vyvěral a dodnes vyvěrá studený pramen. Havran u něj usedl, aby uhasil žízeň. Přitom mu prsten vypadl ze zobáku do vody. Král nechával prsten dlouho marně hledat. Jednoho dne však k onomu omlazujícímu prameni přišel lovec. Když se chtěl napít, spatřil v průzračné vodě na dně třpytící se klenot. Hned jej vytáhl a přinesl králi, který jej se svou obvyklou laskavostí obdaroval.
Od té doby se pramen nazývá Havraní studánka.

České stavy roku 1471 zvolily za nástupce Vladislava z polského rodu Jagellonců. Po jednáních se roku 1478 dohodl s Korvínem. Roku 1479 bylo vyrovnání potvrzeno v Olomouci. Oba užívali titul českého krále, zatímco vláda nad jednotlivými zeměmi zůstala rozdělena. Po Matyášově smrti roku 1490 byl Vladislav zvolen také uherským králem. Jednota bratrská vznikla z českého reformního hnutí již roku 1457 v Kunvaldu. Roku 1467 si zvolila vlastní duchovní představené.

Vídeňský knížecí sjezd roku 1515: setkání císaře Maxmiliána I. s Jagellonci Vladislavem, králem českým a uherským, a Zikmundem, králem polským. Po předběžných jednáních v Prešpurku, dnešní Bratislavě, byly 20. 5. 1515 podepsány předběžné smlouvy. Dne 16. 7. se panovníci setkali na návrší u Trautmannsdorfu nad Litavou a 17. 7. slavnostně vstoupili do Vídně. Dne 19. 7. začal sjezd v Hofburgu. Ve dnech 20. a 21. 7. následovala závěrečná jednání.
Uherský princ Ludvík byl Maxmiliánem I. adoptován a jmenován generálním říšským vikářem, tedy zástupcem panovníka v říši. Byly také uzavřeny dvě sňatkové smlouvy: první mezi Ludvíkem Uherským a Marií Rakouskou, druhá mezi Maxmiliánem, zastupujícím své vnuky Karla či Ferdinanda, a Annou Uherskou. Pokud by Karel ani Ferdinand do jednoho roku sňatkovou smlouvu neuzavřeli, měl si Annu vzít sám Maxmilián. Anna byla předána císaři k výchově. Vzhledem k věku dětí mělo k naplnění manželství dojít později. S polským králem uzavřel Maxmilián smlouvu o míru a přátelství. Většina smluv byla datována 22. 7. 1515, kdy se slavila dvojitá svatba. Dne 28. 7. 1515 se ve Vídni konalo slavnostní závěrečné shromáždění. Úplný závěr tvořil lov jelenů. Sjezd, který stál nejméně tolik jako vojenské tažení, financovali Fuggerové. Úspěch Maxmiliánovy sňatkové politiky vytvořil základ pro vzestup Rakouska v evropskou velmoc.